Jdi na obsah Jdi na menu
 


9 měsíců

2. 8. 2008

Těhotenství- Nejkrásnějších 9 měsíců v životě ženy :-)

1.měsíc

Začaly mi nevysvětlitelné a silné křeče v podbřišku, chodím prakticky v předklonu.

Sedím v čekárně u doktorky, je tu vedro, příšerný vzduch, paní vedle mě má nesnesitelně silný kořeněný parfém, ale pořád je to lepší, než slečna vedle, která smrdí zřejmě od přírody a když nadzvihne ruku, čekám že jí z podpaždí vyskočí čtrnáct dní nemytá Tina Turner.

Omyl! Vybafla na mě měsíc nemytá opice...

Fuj, teď jsem si všimla zpocených fleků v podpaždí sestry, asi se pozvracím.

V tu chvíli se otevřou dveře od záchoda, který je zrovna naproti mě a já se přesouvám k pootevřenému oknu, ze kterého mám chuť se úplně vyklonit.
Před očima se mi začínají dělat mžitky, musím si sednout.

Doktorka mi těhotenství zatím nepotvrdila, na ultrazvuku byla vidět pouze tečka a tvrdila, že mám právě ovulaci. Začala jsem být nervózní, protože jsem do té doby byla přesvědčená že čekám miminko a ona mi to takhle zkazí – bůhví jestli ten diplom co za ní visí nemá z latinsko-amerických tanců a ostatním tvrdí něco jiného. Příště si vezmu lupu a zaměřím se na něj.

Jsem naštvaná.

Po čtrnácti dnech příšerných křečí se vydám opět k doktorce a v panické hrůze čekám co za strašnou chorobu mi oznámí.

Na ultrazvuku byl vidět gestační váček – ale prázdný!!! Nevěděla jsem jestli se radovat nebo plakat že je prázdný /modlila jsem se aby se „naplnil“/.

Přišlo mi, že doktorka tak zvláštně zapáchá, vyrazila jsem rychle ven a málem vběhla do náruče nějaké otylé paní, která evidentně vypila tak basu piv – soudě podle jejího dechu. Běžela jsem tu radostnou novinu že jsem „možná“ těhotná oznámit muži ven, který čekal v autě. Měl obrovskou radost – tedy do chvíle, kdy jsme asi 3x stavěli – jednou mi nevonělo čalounění v autě, podruhé mi vadil zápach z ostřikovačů a potřetí nám do auta zavanulo cosi z venku...

 

2. měsíc

 

Je 7 hodin ráno, stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní
boj:
když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy
se pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když
ledničku otevře, pozvracím se taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou
vodu, napiju se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím
dech a risknu to. Rychle otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo
a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat. Hurá,
ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno. Snídám bílý
rohlík s máslem a kakao, to je to jediné co dopoledne snesu k jídlu.

Křeče v břiše se zhoršují, prakticky jen ležím v posteli, maximálně se doplazím k ledničce kde hraju výše zmíněnou oblíbenou hru.

 

Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice
a zrak mi padne na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel
na večer na opékání. Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení,
takže zvracím s křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla,
pak poslepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím
záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu k oknu to rozdýchat.

Vyložená z kuchyňského okna, zhluboka dýchám a přemýšlím,
že bych měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopná pomyslet bez
odporu, je rohlík s máslem a kakao. Stojím před ledničkou..........
Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v
posteli, hlavu jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán
a zhluboka dýchám. Asi bych měla něco sníst..........
Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech:
"Cos tady celý den dělala?" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším
neomaleně: "Blila."
Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá
dokořán ledničku a volá na mě: "Co máme k jídlu, maminko ???"


3. měsíc
Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám
konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s
pokynem sestry, abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní
aspoň o kapku kafe nebo čaje a vyhrožuju poblinkáním sesterny.
Směje se a povoluje mi trochu vody.
Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším
vůni našeho domu.
"Nepřipadá ti, že to tady strašně smrdí?" je otázka, kterou pokládám vždy a všude. Ve výtahu, na chodbě, na poliklinice, když otevřu jakékoliv dveře, kdykoliv kolem mě někdo projde. Jediné, co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo, které jsem před tím NIKDY nepila. Opuchly mi nohy a obličej a pod bradou mi raší, zdá se, ještě jedna náhradní brada. Večer nás zvou prátelé pár grilovačku.
Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty.
Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku, cpe se jím, mlaská a omastek mu teče po bradě. Moje křeče v podbřišku se stupňují, prakticky mi nedají ani spát, ale nezabrání mi „odběhnout“ na záchod blinkat – nesnáším špekáčky.

 

 

4. měsíc
Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše sousedy, lidi v televizi /kterou odmítám pouštět aby mě tam cokoliv nerozčílilo/, leze mi na nervy
manžel, příbuzní, prostě všichni. Mají tisíc otázek ve chvíli, kdy
se mi nechce ani trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu
a jestli jsem vyřídila všechno, co jsem měla. Ještě ke všemu
si ráno ohřál buřta k snídani a ten kastrůlek s mastnou smradlavou
vodou nechal na sporáku. Dvakrát se pozvracím, než dokážu dojít z ložnice do kuchyně. Sobec jeden hnusná.

Vůbec ho nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc... Tchýně se mě už 2 měsíce do kola ptá: „Tak co??? Kope?!“ Mám sto chutí na ni zařvat, že asi těžko kope když měří sotva pár centimetrů a že až kopne, tak bude jedna z prvních kdo se to dozví.
Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno
rozkopat. „Už kope?“ „Ne, kopu já! A rovnou do lýtka!“

Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice,
kde se vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel rachtá nádobím v kuchyni, pochopím že mi chce pomoct tím že ho umyje a rozbrečím se.


5. měsíc
Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako druhý podbradek, který má náběh na to, aby si pořídil třetího „brášku“). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u každé zprávy pláču.

Pláču i u reklam, zvláště těch na jogurty a polévky, nemůžu jít na žádnou kulturní akci, protože mě k pláči dojímá krásná hudba.

Večer pláču, protože manžel pojede ráno do práce autem a je to hrozně nebezpečné, protože jede autem.
Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu
sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká
riziková reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od Vitany.

Křeče pomalu ustávají, hurá, můžu konečně vyrazit na nákupy – vlastně toho pro prcka zatím moc nemám, musím to napravit!

Křeče ustaly, ale začala mě nesnesitelně bolet záda! A to tak, že ZASE nemohu chodit, každý krok je pro mě utrpením, válím se v posteli, čumím do stropu /televizi se stále bojím zapnout, zvlášť když jsem doma sama a nemá mi kdo vysvětlit „že je to JENOM film, to je jenom JAKO“/ - nechápu, proč ZASE nemůžu jít ven a nakupovat ty roztomiloučké pidivěcičky na prcka! A to jsem se tak těšila! Zvlášť poté, co jsem si na internetu našla kamarádky, co jsou stejně těhu jako já a mohly jsme se hrošit společně venku, chodit na nealko mojita a klábosit o radostech a strastech těhotenství.

Zvracím už jen jednou týdně. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala,
že mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly
takové červeno-fialové tečky.

Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje
děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu , nějakou
pipku s pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít
rádi a nikdo si na mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to
obvyklá vyrážka po holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.

Bolesti beder jsou k nevydržení – už ani nechodím.

 




6. měsíc

 

Konečně jsem přestala zvracet!

Ale pro změnu se bolavá záda nedají vydržet, doplazila jsem se na polikliniku do Vysočan k ortopedce – to jsem si dala!!! Sice jsem do telefonu nahlásila že jsem těhotná, ale první co po mě chtěla /i přes hrdě vystrčeného pupíka, který už se nedal přehlédnout/: „Lehněte si na břicho.“ Už to mě varovalo,  dělala jako bych se právě nepřiplazila, s hekáním jsem se vysápala na lůžko a samozřejmě se položila na záda. Ortopedka uznala, že na břicho si asi těžko lehnu. Pak na mě asi dvě minuty z povzdálí koukala /mohla jsem jí poslat fotografii e-mailem/ a prohlásila, že mi udělá obstřik, což jsem rezolutně odmítla. Udiveně se na mě podívala, v ruce třímala injekci, /nechápu kde ji tak rychle vzala, asi

je zvyklá využívat pacientovy nepozornosti a bleskurychle mu zabodnout ostří injekční stříkačky do špeku/ a zeptala se mě jestli jsem od ní tedy čekala zázrak. Pak se jala propisky a začala mi psát Algifenové kapky, to už jsem stála u dveří a loučila se se slovy, že vím jistě, že tyto kapky v těhotenství určitě nemohu a že jsem u ní byla naposledy. Za dveřmi ordinace jsem se bolestí posadila a pár minut nemohla vstát, říkala jsem si, že můžu být šťastná, že jestli mám housera /bo co to je/, tak ještě že jsem ve zdravotnickém zařízení. Ovšem při pohledu na dveře Ortopedie jsem se vyburcovala a odplazila se do bezpečné vzdálenosti.

 

A taky žárlím na všechno, co je ženského rodu, nemá to nadváhu ani těhotenské břicho. Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní vorvaňo-hrošici se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách a obrovským břichem plných strií, které jsem si tedy vůbec nezasloužila, protože jsem se jako magor mazala od 2 měsíce 2x denně – naprosto zbytečně!

A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky, sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu na mé svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu na buřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka. Říká jak jsem krásná, ale já vím, že mě jen uklidňuje – nebo uklidňuje sebe? Na všechno mi třikát říká: „Ale vždyť jsi jen těhotná!“

V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech
(slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se
začínají stávat továrnou na mlíko.

Asi si seženu tričko s nápisem Mlékárna Kunín.

Na mém těle se nedá najít místo, které by nebylo alespoň trochu oteklé.

Kdybych chtěla, můžu si nahrnout prso i na kotníku! Mám pocit, že mi otekly i uši. /Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím, ale tuším, že i tam jsem přibrala tak dvě kila/.

Manžel si klidně chodí do práce jako by se nechumelilo, klidně se baví s

pevnoprsařkama a já si tady chudinka trpím.

 

Pozitivní zpráva – našla jsem chiropraktika, který na mě provedl pár hmatů a chvatů a já zase skáču přes kaluže!!! Huráááááááááááá, konečně jsem vyrazila na nákupy a s kamarádkami na vytoužené nealko mojito, to vám je lááááááááábuž.

 

7. měsíc

 

Začíná mě bolet stydká spona, je to jako by mě někdo praštil mezi nohy železnou tyčí. Ale prý to má většina těhulí, tak se snažím to ignorovat a užívám si nabyté svobody pohybu s kamarádkami.

Začala jsem znovu zvracet. Ještě že zatím dokážu udržet moč, když ne myšlenku. O těhotenské demenci jsem lehce něco zaslechla, ale byla jsem přesvědčená, že je to pouhopouhý výmysl závistivých netěhotných pevnoprsatek které chtějí odlákat manžely těm v požehnaném stavu. A světe div se! Zapomínání bylo na denním programu. Já která si zakládala na tom, že si za celých 8 let soužití s mužem pamatuji VŠECHNO /ano, opravdu všechno do nejmenšího detailu a při vhodných příležitostech jsem s tím deptala manžela, který si mojí těhudemenci náležitě vychutnával – až jsem ho časem podezříval, že větu: „Vždyť jsem Ti o tom už říkal“ používal schválně i v případech, kdy bych byla schopná odpřísáhnout, že jsem o tom v životě neslyšela. A podezřívám ho dodnes, možná to mám za ten detailní výčet toho co všechno mi kdy provedl :-)



8. měsíc


Ta proklatá spona bolí čím dál tím víc – měla jsem ji raději, když jsem ani netušila, že ji mám.

Ještě k tomu jsem si chtěla vzít letní kalhoty na mecheche s holkama abych je oslnila, ale nenatáhla jsem je přes stehna. Znechuceně jsem je odložila a sáhla po jiných kalhotách, které mi pro změnu pořád padají a věčně si je musím natahovat. Asi si pořídím kšandy. Stejně v tom těhu oblečení vypadám jako šašek, tak co.

Vypadla mi plomba vlevo nahoře a druhý den jsem si ulomila sedmičku vpravo nahoře když jsem se zakousla do čerstvé koblihy.

Uprostřed noci se vzbudím, nutí mě to k pravidelné pochůzce na wc, kterou absolvuji cca 3x za noc, chci vstát a zařvu bolestí! Nemůžu vstát, nemohu se pohnout ani o milimetr, každý pidipohyb je utrpením, řvu jako zvíře, bolí to tak, že mi je jedno jestli vzbudím sousedy. Od toho dne prakticky nechodím. Abych mohla vstát, potřebuji pomoc manžela a na chození berle.

Než „dojdu“ na záchod, trvá mi 3O minut než se s jeho pomocí dostanu z postele a cca 20 minut než se došourám na wc.

 


9.měsíc
Ulomila se mi šestka vlevo nahoře.

Spaní je pro mě utrpením, spím max. 2 – 3 hodiny denně, stejně mě budí hrozné bolesti. Obvolávám všechny ortopedy a dozvídám se, že s tím stejně nemohou nic dělat, možná se to upraví po porodu a když ne, tak se mám po PŮL ROCE!!! ozvat! Nechápu... Zjišťuji, že nejen že mi ta spona může lehce prasknout /pak hrozí zavěšení v závěsném lůžku a půlroční hospitalizace/, ale že budu rodit císařem. Poté, co jsem se psychicky připravila na přirozený porod, poté co jsem malému celé těhotenství vysvětlovala jak má RYCHLE opustit dosavadně obývaný prostor, zkoušela ho uplácet i prosit a pak, když jsem sama uvěřila že je to domluvené, že je to prostě tutovka a že mě čeká maximálně hodinový porod...

 

Ale vše bylo zapomenuto v okamžiku, co jsem uslyšela pláč našeho syna a poté jsem ho ještě od krve a mázku mohla opusinkovat a prohlédnout si ho. Vůbec nechápu, jak jsme bez Davídka mohli dosud existovat, na první pohled jsem si ho zamilovala a jsem šťastná že jsem to vše vydržela a občas se zastydím za všechny ty moje nálady, úlety a nepříliš vzorné chování během těhotenství.

Bezpečně poznávám ty patičky, které usilovně a bez přestání kopou do
prázdna, jakoby hledaly to břicho zevnitř, do kterého byly zvyklé
se tak nádherně zabořovat. Bezděčně nastavuji břicho zvenku,
zdá se, že je to jak náhražka přijato.


Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminky
těhulky neodbytný pocit krásné nostalgie. To bylo přece tak nádherné
období, no řekněte.......